V jižních Čechách na každém téměř kroku setkáváme se s památkami, jež nám připomínají někdejší mocné pány z Rožmberka. Pětilistá růže z jejich znaku zírá tu na nás z bran staveb církevních i světských, spatřujeme ji v erbech měst a jednotlivých osad, nejedno zařízení pochází ještě z dob vlády tohoto rodu, jehož jméno nese také největší rybník jihočeský. Ale ani na severu Čech jméno Rožmberků není neznámé: vždyť byl to rod, jenž považován byl za nejvznešenější hned po samém králi, a slynul po celé zemi netoliko rozlehlým svým majetkem, druhdy sahajícím od Šumavy až takměř k hranicím sesterské Moravy. Téměř po půl tisíciletí zasahovali jednotliví příslušníci tohoto rodu způsobem často rozhodujícím do dějin vlasti, byli činitelem spolu tvořícím její osudy - někdy k prospěchu, jindy ku škodě národa.
Historie rodu rožmberského jest z veliké části zároveň i historií celé této země, a není kapitoly českých dějin od 12. do 17. věku, v níž by se neozývalo jméno některého pána z Rožmberka. A tento rod, z něhož pan Oldřich hrál tak význačnou roli v době husitské a poděbradské, jenž zazářil ve století 16. skvělou postavou pana Viléma, nejvyššího purkrabího království českého státu, na jehož hlavě málem by byla se zaskvěla koruna polská - tento rod bratrem a nástupcem Vilémovým, panem Petrem Vokem, na rozhraní 16. a 17. věku chýlil se k zániku a vyhasnutí.
Petr Vok není nejvýznačnějším členem svého rodu, ale možno říci, že snad nejpopulárnějším. Připínajíť se k jeho osobě tolikerá vyprávění, že u nás se najde sotva jednotlivec, jenž by jména toho nebyl nikdy slyšel. V mládí veselý a snad i lehkovážný, ve věku zralejším - jediný ze svého rodu - zříká se zděděné víry svatováclavské a stává se českým bratrem. 1594 je vůdcem českého branného lidu proti Turkům, později významným činitelem protestantské politiky protihabsburské ve střední Evropě, jež v prvém desítiletí XVII. století v Třeboni, sídle Rožmberkově, má svůj hlavní stan. Tam se snovaly přípravy k osudovému boji mezi táborem katolickým a protestantským. A když soldateska pasovská zemi hubila, neváhal sáhnouti na rodinný svůj poklad a obětovati jej na oltář vlasti. A tento velmož ve svých službách dal také možnost uplatniti se muži vzácnému: Václavu Březanovi.
Pan Petr Vok jistě jen bolestně smiřoval se s myšlenkou, že jím neodvratně za své vezme starožitný, nejslavnější český panský rod. Bez potomstva, ač čtyřikráte ženat, byl zemřel jeho bratr Vilém, bezdětným zůstalo i manželství páně Vokovo s paní Kateřinou z Ludanic. A tak odevzdávaje se v Osud nezměnitelný žádnou lidskou mocí, choval alespoň to přání, aby památka na jeho slavný rod nezahynula zároveň s posledním jeho vydechnutím. Toho mínil docíliti uspořádáním svého bohatého rodinného archivu a napsáním historie rožmberského rodu.
Není nijak s podivem, že pánové z Rožmberka měli veliký archiv, obsahující písemnosti z kolika století: veliký majetek a význačné postavení jednotlivých příslušníků rodových v životě státním přispěly k nakupení četných písemností, pro jejichž pečlivé uchování Rožmberkové většinou měli smysl velmi vyvinutý. Na nejpevnějším svém hradu, na Českém Krumlově, v kapli svatojiřské přechovávali tento klenot svůj. Tam v truhlicích ležely majestáty na výsady od českých králů a římských císařů, smlouvy trhové i rodinné, listy posílací vedle pamětí zemských. Po prvé katalog k tomuto archivu napsal r. 1577 rožmberský kanclíř Václav Albin z Helfenburka - ale k soustavnému srovnání archivu a napsání historie rodové podle jeho pramenů bylo ještě daleko. Pokoušel se sice také pan Vilém, aby někoho pro tento úkol získal, ale teprve Petru Vokovi bylo dopřáno, aby našel ve Václavu Březanovi muže k tomu nadáním i založením přímo předurčeného. Žel, že jsme o životu Březanovu zpraveni jenom dosti nedostatečně.

Václav Březan zval se podle svého rodiště Března u Postoloprt, kdež někdy po roce 1550 spatřil světlo světa. Zámožná rodina z níž pocházel, měla tu dvorec a mlýn. Nebyl poddaným postoloprtské vrchnosti, jíž tehdy byli páni ze Šternberka, nýbrž mužem svobodným, také však nebyl šlechticem ani erbovníkem, třebas se někdy podpisoval s přídomkem "z Březí". Jistě nabyl značného vzdělání literního, jak možno souditi z celého pozdějšího jeho života a působení, arciť nedovedeme říci, kdy a kde a do jakých škol chodil - víme jen, že r. 1580 prodléval v okolí Kosmonos. Také nevíme, kterak se dostal do služeb rožmberských: snad na doporučení a přímluvu pánů ze Šternberka, jejichž - jak se zdá - přízni se těšil. Jisto jest, že 25. května 1594 nastoupil službu jako písař (tj. koncipista, tajemník) v rožmberské kanceláři na Č. Krumlově. Ale buď pan Petr Vok sám zpozoroval historické nadání Březanovo, nebo byl naň někým upozorněn - 22. listopadu 1596 povolal Březana k službě archivní a knihovnické. Třebas nominelně v čele archivu a knihovny rožmberské stál Mistr Simeon, skutečným jejich pořadatelem a správcem byl od této chvíle Václav Březan, jehož práce brzy se projevila co nejzřejměji. Zabrav se nejprve do práce pořádací v archivu, vyšel od díla Albínova a pokračoval na základech jím položených, ale svým důvtipem a smyslem kritickým přivedl práci k mnohem větší přesnosti a dokonalosti. Sotva po půl roce - 7. července 1597 - byl již hotov s repertorisací listin výsadních (privilegií), jež roztřídil do 24 škatulí. Do měsíce po té zaznamenal písemnosti z dalších 91 škatulí - ale to vše bylo mu pouze prací přípravnou. Nyní teprve, když byl zhruba seznal obsah archivu, přikročil k sestavení plánu na třídění písemností podle jejich obsahu. Určil si takto dvanácte tříd a již roku následujícího - 1598 - byl se srovnáním a katalogisací prvých tří tříd úplně hotov. To byla nejdůležitější část rožmberského archivu, jak Březan sám si pochvaluje slovy: "A tak ty věci, kteréž jsou domu rožmberského nejplatnější, již jsou přehlídnuty". Pak rychle pokračoval v práci další - podobá se pravdě, že nejdéle roku 1601 byl s pořádací prací v archivu hotov. Ale hned mu nastával úkol nový: stěhovati archiv z Krumlova do Třeboně. Pan Petr Vok totiž, chtěje dosíci, aby mohl volně testovati svým majetkem, jenž po jeho smrti jako posledním z rodu odúmrtním právem by byl spadl na krále, odhodlal se postoupiti Českého Krumlova císaři a králi Rudolfovi II. Vymínil si jenom archiv a ježto od té chvíle svým stálým sídlem učinil Třeboň, stěhoval Březan zimním časem 1601/02, když dobrá silnice byla, archiv a bibliotheku na nové místo určení. Tam v následujících letech věnoval se Březan pilné práci: uspořádal a zkatalogizoval rozsáhlou, na 11.000 svazků čítající knihovnu, kteroužto práci dokončil čistopisným přepsáním katalogu ve čtyřech silných foliantech. Jeho práce knihovnická nesla se namnoze již způsobem velmi moderním, třídíc knihy jednak podle obsahu, jednak podle formátu. Žel, že toto dílo Březanovo jest dnes chloubou ciziny, universitní knihovny ve švédské Upsale.
Po uspořádání archivu a knihovny - namnoze i současně s těmito pracemi - Březan oddával se také práci historické. Probíraje se písemnostmi archivu, činil si hned výpisy a sbíral tak materiál pro obšírné vypsání minulosti rožmberského rodu. Ale nespokojoval se pouze tím, co mu skýtal bohatý archiv rodinný. Jeho bádavý duch pídil se po zprávách o Rožmbercích i v jiných archivech a bibliothekách, klášterních a šlechtických, ba nepominul ani sbírek císařských ve Vídni. A na základě materiálu tak pečlivě sneseného počal sestavovati historii rožmberského rodu. V roce 1609 dovedl svoji práci až do r. 1545; zaujímala tři objemné rukopisné svazky fóliové. V následujících třech letech napsal pokračování až do r. 1592, tj. vypsal život a vládu pana Viléma z Rožmberka - završení celé kroniky pátým dílem, obsahujícím životopis posledního člena rodu, pana Petra Voka, dokončil teprve po smrti tohoto v roce 1615. Vedle historie rožmberské Březan sepisoval však i genealogie jiných rodů šlechtických. Na požádání pánů z Říčan napsal jim stať o jejich rodu již r. 1604; také Šternberkům o šest let později podobně a později ještě vypracoval rodopisy celé řady rodin šlechtických.

Dne 6. listopadu 1611 zemřel na třeboňském zámku pan Petr Vok z Rožmberka. Březan hluboce želel smrti svého pána, k němuž ze srdce byl lnul a jemuž oddán byl příchylností opravdu příkladnou. Pro pohřební řeč bratra Cyra sestavil sám náčrt. Dědictví rožmberské připadlo pánům Švamberka a Březan převzat do jejich služeb. Pracoval dále v archivu a bibliothece, pokračoval - jak jsme již výše uvedli - na dovršení své rožmberské kroniky, ale archivní jeho péče se rozšířila nyní ještě na archiv jeho nových pánů, neméně bohatý a důležitý, jenž chován byl v pevné věži hradu Zvíkova. Roku 1616 i s touto prací byl hotov - v roce následujícím přepisoval katalog tohoto archivu krasopisně v Třeboni na čisto; tvoří mohutný svazek, uložený nyní v knihovně universitní v Praze.
Také Švamberkům počal hned v r. 1612 psáti historii jejich rodu a ještě v únoru 1618 ji doplňoval. Ale to bylo již na sklonku jeho života. Ještě v říjnu téhož roku spisoval pojednání o rodu pánů Šliků z Holejče - nedlouho po té, v době rozvíjejícího se povstání českého, nepochybně uprostřed pilné práce, smrt naň přikvačila. Nemáme ani jediného přímého svědectví, jež by nám povědělo o místu, době a způsobu jeho skonu. Víme, že r. 1617 Březan na přímluvu pana Jana Jiřího ze Švamberka zdědil po vymření svých příbuzných rodný mlýn a dvůr v Březně, jenž odúmrtí měl spadnouti na Šternberky jako vrchnost. Toho roku Březan naposledy tu ještě pobírá svých každoročních 15 kop grošů dědičných peněz - v roce 1618 - a v letech následujících jdou již k ruce vrchnosti; ta v roce 1625 - jak stojí v knize gruntovní - "svůj nápad po Březanovi dobrala". Je z toho patrno ze všeho, že rok 1619 nezastihl Březana více mezi živými; neobstojí ani důmyslně odůvodňované domněnky, že zemřel až v prvých letech po zhroucení českého odboje.
Tak uprostřed třesku zbraní, kdy šlo o bytí a nebytí samotného českého státu, zavřel navždy svoje oči muž velikého nadání, prodchnutý láskou k národu a vlasti, dějepisec na slovo vzatý, milovný pravdy, pilný, vytrvalý a skromný.
Dílo, které vykonal, vynucuje si po staletích právem podiv i uznání potomstva. Již srovnání tak bohatých archivů, jakými byly rožmberský a švamberský, uspořádání a katalogisace o tolika tisících svazků, jsou sami o sobě výkony nikoliv nedůstojné životního díla jedincova. Není písemností zmíněných archivů, které by Březan nebyl pročtl, vyexcerpoval a na jejíž zadní straně by to nebyl rázovitým, drobným svým písmen vyznačil. K tomu sluší přičísti mnohosvazkové jeho práce historické a rodopisné, uvážiti, že všecky ty objemné elaboráty archivní, knihovní a literární sám krasopisně přepisoval, některé dokonce i vícekráte. Vedle své vlastní činnosti v archivu a knihovně byl též úředníkem správním, byl důvěrníkem a tajemníkem svého pána, ba byl činný i v literatuře duchovní. Jen čistě vnější rozsah těchto prací Březanových svědčí o nadprůměrné lásce k věci, o nevšední píli a houževnaté vytrvalosti.
Ale také vnitřní hodnota díla nezůstává pozadu. Po stránce jazykové práce Březanovy nedostihují sice vytříbeností, kterou se mohou honositi jiná klasická díla českého písemnictví oné doby, třebas jadrná a prostá jeho řeč vynikala rázovitostí projevu i ryzostí formy. Také vyprávěčem není plynulým a svižným, ale jest - jak praví Palacký - z nejznamenitějších starších dějepisců naší vlasti. Nade všecky svého věku vyniká úzkostlivou svědomitostí a hodnověrností. Píše historii pro poznání dějinné pravdy, nikoli pro líbivost řeči a slohu - řadí nejraději události prostě za sebou v pořádku časovém, jak se udály. Tím ovšem stává se více kronikářem, nežli pragmatickým dějepiscem, ale právě tato okolnost, že dopřává přímého slova svým pramenům, dnes namnoze ztraceným, jen zvyšuje cenu a význam jeho díla. A
byl-li dítětem své doby, která věřila v kouzla, pověry a čáry, přece jen vyniká nad svůj věk vzácným smyslem kritickým. Nemohl vždy a všude proniknouti svým bystrozrakem, protože tehdy chyběli nutné ještě předpoklady, ale v zásadě jeví se u něho již rysy moderního zkoumání pramenů a jmenovitě v práci genealogické prakticky řídil se metodami, jimiž daleko předčil svého staršího vrstevníka Paprockého, takže nikoliv neprávem zoveme jej otcem českého rodopisu vědeckého. Bylť první, jenž ze stejnosti znaku vyvozoval společný původ rodový; všímal si pečetí, jež uměle a krásně dovedl okreslovati perem, nepřehlížel, v jaké barvy vosku byly otištěny.
Víry byl Březan českobratrské; jistě i tato okolnost - vedle jiných jeho vynikajících vlastností - sblížila jej tolik s panem Petrem Vokem. Zanícená víra vedla jej i na pole písemnictví náboženského: jeho Kronika duchovní o víře v Krista Ježíše, roku 1607 napsaná, se nedochovala; mezi rukopisy Národního musea v Praze chovají jeho rukou psanou Zahrádku růžovou. Z cítění náboženského vyplynuly jistě také Březanovy sympathie k pánům ze Švamberka a jeho úspěšné snahy přesvědčiti pána, že jejich nárok na dědictví rožmberské jest oprávněnější než katolických pánů z Hradce, ač tito byli přece z téhož kmene Vítkovců jako sami páni z Rožmberka. Proto i tolik horlil pro školu v Soběslavi, jež z nadání Petra Voka měla býti zřízena a vydržována, jíž měla též připadnouti rožmberská knihovna. Ale při všem tom svém vyhraněném cítění náboženském nebyl zase na tolik stranicky zaujat, aby se nepohoršoval nad tím, když protestantští předáci využívali bohatství páně Vokova k financování svých protikatolických akcí měrou větší, než pánu svému věrně oddaný Březan pokládal za potřebné a slušné. Při tom byl vlastencem skrz na skrz národně cítícím, jenž těžce snášel nedostatek patriotismu, nechť se jevil kdekoliv. Když za vpádu lidu pasovského nekatoličtí Malovcové, páni na Hluboké, dožadovali se rychle na panu Petru Vokovi pomoci zapůjčením děl a střeliva, posteskl si náš Březan s trpkou ironií: to jsou správní rytíři čeští: pevností mají beze vší municí! V takových chvílích snad s bolestí tušíval tragické konce nadcházejícího rozhodného zápasu.
Březan nedočkal se ani pokořujícího výsledku tohoto boje, ani širšího uznání svého životního díla. Zužitkovávaje svědomitě hřivnu svého nadání, Bohem jemu svěřeného, s uznáním takovým nepochybně sám ani nepočítal. Ale zlý osud nedobře s jeho dílem a památkou si zahrával. Bělohorskou bitvou Švamberkové přišli o všechen svůj majetek a stali se vyhnanci. Také třeboňské panství propadlo konfiskaci a nepovolané ruce řádily zle v archivu Březanem spořádaném a pečlivě kdys opatrovaném; švamberský v čas nebezpečenství ještě ze Zvíkova odvezen a na Smíchově uložen v domě, jejž koncem věku 17. koupili Schwarzenbergové: tak náhodou švamberský archiv uchován a po osmdesáti letech spojen zase s archivem rožmberským. Sám Březan však byl také záhy zapomenut. Třicet let po jeho smrti už se o něm již téměř nevědělo, jen se bájilo, že zfalšoval testament posledního Rožmberka a za trest musil prý rovnati rožmberský archiv! Rožmberská knihovna odvezena do Prahy r. 1647, kdež hned roku následujícího stala se válečnou kořistí Švédů, jejichž jest dnes chloubou. Rožmberské kroniky, tohoto životního díla Březanova, nejcennější prvé tři díly v 18. století beze stopy se ztratily - stručný výtah z celého díla, ještě samým Březanem pořízený, jenom naznačuje, jak velká je to ztráta pro poznání našich dějin, jmenovitě věku patnáctého. Ztrátu tuto jedině mírní, že dochoval se nám přese všecky škody, utrpěné v dobách třicetileté války, ve značné úplnosti původní rožmberský archiv v Třeboni a s ním v důsledku výše naznačené náhody i z největší části archiv švamberský. Bylo štěstím pro oba tyto archivy, že - jakoby vyšším řízením - po bouřlivých dobách pobělohorských dostaly se v držení jediného rodu, jenž netoliko dovedl způsobem nezávadným sjednotiti ve svých rukách někdejší rožmberské a švamberské statky, ale měl také tu největší pietu k předchozím držitelům, k jejich odkazům a tradicím. Když r. 1660 Třeboně nabyl Jan Adolf hrabě ze Schwarzenbergu, byl to také počátek lepších dob pro rožmberský archiv. Hned zase dosazen sem trvale archivář a také další Schwarzenbergové vynakládali obětavě na spořádané uchování tohoto vzácného dědictví po Rožmbercích, v němž ukryty leží vědomosti o českých dějinách středního věku, jmenovitě doby husitské, v úplnosti takové, jako v žádném archivu jibém. Nikdo menší, než sám František Palacký, neváhal uznati tuto pietu vůči národním dějinám a dílu Březanovu slovy, že "národ náš celý za pečlivé chování pokladu tohoto zavázán jest jasnému domu knížat Schwarzenberských ke vděčnosti". A byl to zvěčnělý kníže Adolf Josef ze Schwarzenbergu, jenž již před třiceti lety z popudu tehdejšího strážce archivu Březanova, Františka Mareše, dal zasloužilému rožmberskému archiváři a genealogu na zámku třeboňském před archivem zasaditi mramorovou desku pamětní.

Václav Březan patří ku předním historikům naší starší doby. Byl správcem archivu pánů Rožmberských. Jeho práce vynikají věrohodností. Václav Březan byl téměř objeven. Byl to vlastně čin Palackého. Od té doby osobnost Březanova stále rostla. B. byl archivář a historik rožmberský. Jakožto intelektuální rádce Petra Voka z Rožmberga (+1611) ve věcech kulturních, byl s ním spoluzakladatelem slavné knihovny, jejíž význam pro staročeskou kulturu je znám. Kromě toho uspořádal archiv rožmberský a švamberský v Třeboni. Význam tohoto archivu pro dějiny ocenil Palacký.
Jako bibliotekář složil 4 dílný seznam rožmberské knihovny (rozdělené ve 4 třídy) který i s knihovnou je od roku 1648 ve Štokholmě.
Sepsal též seznam archiválií švamberských a privilejí (z r. 1598) teď v universitní knihovně v Praze a rožmberských archiválií a privilejí, nyní ve Vyšším Brodě. Tyto archivy Březan netoliko jakožto první srovnal, rozdělil (ve 12 tříd) popsal a zpracoval, ale tím, že pokud lze, vše možné shromáždil a sebral, zachoval nám mnoho starých a vzácných i jinak řidkých památek, např. staré registratury inventářů a účtů ze stol. 16. (až do r. 1618) ač i starší.
Jakožto spisovatel byl Březan historik biograf rozmberský a genealog vůbec.

Napsal roku 1602 - 1609 "Monumenta Roz." (až do roku 1545) jejichž poslední reakci a čistopis r. 1753 ztratil benediktin Bonav. Pittler. První redakce je zachována překladem Norberta Herrmana. Z ní pořídil Březan r. 1609 sumární výtah. Ztracený jeho čistopis (z 1618 ?) zůstal snad v některém klášteře, ale konfiskací Josefa II mohl se dostati též do některé knihovny soukromé, nebo i do ciziny. V létech 1610 - 1612 sepsal život Viléma z Rožmberga "Padesátní lítopis" a po té život Petra Voka z Rožmberga. Mimo toho napsal rozličné genealogie téměř všech větších rodů českých v létech 1612 - 1618 (např. Valdstejnů, Vartemberků, Žerotínů, Vřesovců a t. d.). Nejdelší z nich jsou ovšem Švamberků a Šternberků, jejichžto byl až posud poddaným. Za tuto genealogii byl Březan od Šternberků zproštěn poddanství. Pokud čerpá z kronik, bývá nekritickým (někdy i z povinnosti) jinak jeho methoda i sloh jsou čistě archivní. Jsou to vlastně regesta. Podává svědomitě tedy jen, co našel doloženo ve svém archivním materiálu což jest ?????? moderní. Ježto pak jeho díla přinášejí mnoho dat i z dějin hospodářských a sociálních, nabývají tím zvláště dnes ceny. Potud jsou zajímavé i jeho inventáře v Praze a Vokovicích atd., jakož i jeho referáty ??? o stipendistech v jesuitské koleji v Krumlově, ač on sám byl českým bratrem. Díla jeho byla téměř všecka rozpůjčena a tím rozprášena. Něco je v J. Hradci, něco v Roudnici, v univ. knih. v Praze, a též v Třeboni.

Je v tom kus ironie, že v Březanově narození a smrti, ač byl slavným archivářem a historikem, nic pevného není známo. Víme jen, že se narodil (1560) ve vsi Březno (mezi Louny a Postoloprty) v tamním, dosud zachovalém mlýnu u Ohře. Jeho otec, zámožný mlynář a český bratr, poslal jej do vyšších škol (latinských) teprve, když se ukázalo jeho nadání. Ježto se tehdy přicházelo do škol později a zejména byli-li to poddaní, lze předpokládati, že když se roku 1593 objevuje u Rožmberků, bylo mu značně přes 20, skoro třicet. Mladíčkovi by sotva byl svěřil už r. 1596 Petr Vok z Rožmberka úkol tak důležitý a čestný, jako byla genealogie a historie jeho domu, která mimo to měla býti i kusem dokumentu v jeho sporu se Švamberky (od r. 1599). Byl by jeho starší už pán tolik důvěřoval síle mladé? Doložené o něm první datum r. 1580 můžeme tedy právem položiti do jeho, poněkud pokročilejšího mládí. Po smrti svého pána, Petra Voka z Rozmberka (1611) zůstal Březan i ve službách jeho dědiců Jana Jiřího (+1617) a Petra ze Švamberka (+1620), pořádal archiv Švamberský, převezený do Třeboně, dokončoval i opravoval své práce o Rožmbercích a napsal historii i genealogii Švamberků a mnoha jiných rodů. Tu vystoupili pojednou Vilém Slavota a kancléř Zdeněk Popel z Lobkovic se svými nároky na lobkovické dědictví, tvrdíce, že testament Petra Voka byl falšován, od jeho německého sekretáře Theobalda Hocka z Zwuibrucku. A soud opravdu též uznal, že byl onen testament podvržen a tudíž prohlášen neplatným.

Přesto zůstali Švamberkové v držení rozmberského majetku, rozhodly důvody politické. Podivné věci dály se tehdy v Čechách. A také je to vše podobno onomu Hockovi, který byl podplatným exponentem známého Anhalta, zloducha českých dějin. Doklady jsou v Březanově životopise Petra Voka, který od r. 1607 je vlastně memoirovým denníkem. Hock dostal i od svého pána pěknou odměnu, statek Žamberk u Nových Hradů, zapsaný v zemských deskách.
Sledujeme nyní události, pro Březana důležité. Petr ze Švamberka, sudí dvorský, stal se 25. května 1618 i členem revolučního direktoria, ale zemřel již v lednu 1620, raněn byv mrtvicí na Malé Straně v Praze, kde uváděl v úřad městskou radu. Pohřben byl slavnostně v kostele u sv. Víta v Praze. Zvolený již král, Bedřich Falcký, svěřil správu Švamberského majetku, poručníkům a regentovi, od něho k ruce vdovy ustanoveným. Když po bělohorské porážce Bedřich Falcký uprchl i s rodinou z Čech, utekla do ciziny hned po té i ovdovělá Anna Maxmiliana ze Švamberka, rozená z Oprštarfu. Bedřich Falcký listem z Vratislavě d. d. 3. prosince 1620 svěřil správu panství městské radě v Třeboni. Město bylo později oblehnuto císařskými, vzdalo se a panství bylo konfiskováno.
Toť vnější rámec života Březanova té doby. Jak žil on sám a kde zemřel? Poslední zprávu o něm máme 11. října r. 1618, pak vůbec mizejí. Kdy zemřel, nevíme. Jistá jsou nyní tato fakta.

1.) Březan není nikde uveden mezi exulanty, ač byl mezi Českými bratry osobností dost důležitou, byl znám s předními pracovníky kulturními i politickými. Neodešel tedy do ciziny se Švamberkovnou po Bílé hoře a zůstal v Čechách. A lze to též vysvětliti. Tato posud mladší dáma potřebovala posluhy, ochrany muže silného, zvyklého zbrani a zámožného. Březan byl však už přece stár, zvyklý jen peru a tolik peněz neměl. Máme však skutečnou zprávu v konci Březanově a to v Balbínově "Bohemia dueta". Zpráva tato jest nesporně změtena, jak uvidíme, zasluhuje však mnohem více víry, než jak až posud sse dělo, a více víry, než pouhé nepodepřené kombinace. Balbín prodléval v letech 1655 - 1657 v jezuitské koleji v Jindr. Hradci, odkud navštěvoval blízkou Třeboň a tamní archiv častěji. V Třeboni kolem r. 1630 byl hejtmanem J. z Ekršdorfu, kdysi Český bratr, který znal Březana i jeho díla. Tento muž byl dosti dlouho v Třeboni a přejal vlastně předchozí tradice rozmbersko-švamberské, jichž nutně potřeboval ku správě panství, něco z nich pak oznámeno i Balbínovi který praví, že v Třeboni slyšel od starých lidí (kteří Březana jistě znali) že pro jakousi vinu (prý udělal falešné listy pro Švamberky, jako by jim právo na dědictví rozmberské náleželo, ze smlouvy dědické) propadl hrdlu. Byla mu však potom udělena milost pod tou podmínkou, že ježto dokonale znal všechny příběhy i tajnosti Rožmberků, musil srovnati archiv třeboňský a sepsati dějiny toho rodu. Velká vada této zprávy, která ani není tak vzdálena, spočívá v tom, že co bylo časově napřed (před Bílou horou) - srovnání tohoto archivu a sepsání historie rožmberské - klade do zadu za rok 1620 (resp. 1622). Víme, že onen archiv pořádal a dějiny rožmberků psal již od roku 1596. Tedy zmatení pořadu dat a fakt. Fakta sama lze však přijmouti, uvědomíme-li si celý vývoj rožmberského dědictví, na které měli své doby aspoň stejné právo (ne-li větší) pánové z Vartenberka z Ústí a zejména z Hradce, jako Švamberkové. A dědicem hradeckých byl Vilém Slavata. Petr Vok neuznával nároky Švamberků a vedl s nimi již před r. 1599 spor, smířil se s nimi teprve roku 1686 vlivem V. Budovce a česko-bratrského kněze M. Lyra, dědictví to dostali i drželi z důvodů politicko-náboženských. Slavata si činil na ně naděje až do smrti Rožmberkovi a Petr Vok nároky ty též uznával, udržuje po celý svůj život velmi srdečné styky s Hradcem a po té se Slavatou až do svého skonu. Bylo-li pak i soudně uznáno falšování jeho testamentu Hockem, je zřejmé, že Slavata jsa zkrácen, hledal svého škůdce. A k nim čítal i našeho Březana. Proč? Březan se nezúčastnil ovšem falšování toho testamentu, ale zcela jistě přál a pomáhal Švamberkům, byli rovněž protestanti a působil tu i vliv Budovcův a Cyrův, jeho příznivců. Švamberkové se arci dovolávali starých "erba???ňků" (t.jsou ty "falešné listy" Švamberků) které byli jinak pravé ale pocházejíce už z dob Voka z Rožmberka a Bohuslava ze Švamberka (kolem r. 1480) byly velmi staré a Petru Vokovi neznámy, proto jich neuznával.

Březan, napsav dějiny Rozmberků, velmi vřele mluvil zvláště o zásluhách tohoto Bohuslava ze Švamberka, jak prý velice pečoval i chránil sirotky rožmberské, zejména proti Matěji Karvínovi. Je o tom zachován celý jeden dlouhý čistopisný list (v Třeboni, Familie Rožmb. Reg. 24). A mimo to ovšem i vlastní Březanův životopis téhož pána, jehož zásluhy o Rožmberky sotva byly větší než celého rodu panů z Hradce, nadšeně psaný od Březana a zásluhách i chválách onoho Švamberka, který (zdá se) Březan Petru Vokovi též přednášel. Že i Březan působil tím na změnu smýšlení svého pána, je nesporno. O tomto jeho vlivu věděl i Slavata, který v létech 1623 až 1625 administroval konfiskovanou Třeboň a uznával jej. Je to vidno i z toho, že si odtud vypůjčil onen Březanův spis "Krátký a sumovní výtah", který od té doby zůstal a je v archivě v Jindř. Hradci, a to čistopis a celý konvolut i s rejstříkem osobním a věcným vzadu. Vypůjčil si tento jinak krátký spis vpravdu, jen z vědychtivosti? Slavata chtěl se jistě hned dozvěděti co as říkal Březan svému pánovi o Švambercích a k tomu měl v době své administrace plnou příležitost. O Slavatově mínění o rožmberské závěti není v Jindř. Hradeckém archivu nic jasného a dalšího, pouhé jen narážky. Ale i tu nelze pochybovati o nárocích Slavatových na rožmb. dědictví. A tak ona Balbínova zpráva, spojená s jinými doklady, podává tento výsledek: Březan po Bílé Hoře z Třeboně neodešel. Nebyl politik, neměl se tudíž čeho báti. Málomyslná Praha byla vzdálena. Bedřich Falcký byl ve Vratislavi a patrně tam s ním byla i Švamberkovna, neboť jen tak lze si vyložiti jeho péči odtud o její majetek. Jediná Praha byla poražena. Četné pevnosti zůstaly a ty se vzdávaly teprve v r. 1621 - 1622 nejvíce dobrovolně, jsouce bez pomoci. V Třeboni, z které udělal Petr Vok tvrdou pevnost (píše i Stranský v "Respublika bajná") s hojnou posádkou Březan mohl doufati. A kam měl také jíti starý opuštěný muž, který byl v Třeboni téměř 20 let a tak dlouho spokojen? Měl opustiti své miláčky knihy, své životní dílo? Zůstal i v obleženém městě, jež mohl jen těžko opustit. Březan nebyl ani politik, ani kněz, i neměl se čeho báti. Ale měl nepřátele, kteří zvítězili: Slavatu a Jesuity. Slavata, dostav administraci Třeboně r. 1623 a tím i Březana do své moci, byl naň upozorněn a dal jej patrně po té zatknout i uvězniti pro podezření z falšování rožmberského testamentu a erbaměňku. Ale Březan mohl se snadno očistiti. Erbomuňk švamberský byl listinou pravou na testamenntu neměl Březan účasti. Dostal tedy snadno milost. A ježto hejtman panství byl ale nový muž, neznající poměrů a starých práv i závazků, potřeboval stále informace z archivu, jež mu odtud dával Březan, znající archiv, který doplňoval dějiny rožmberské. To bylo to "srovnání tamního archivu a sepsání této historie". A ostatně možno, že opravdu přišel do nepořádku v době obležení, od nových úředníků, kteří se v něm přehrabávali a nevyznali, ač ho potřebovali.
V Třeboni však jistě Březan nezemřel, neníť tam po něm žádné stopy. Zůstal tam, neznámo však jak dlouho. Ale po posledním dekretu proti nekatolíkům Třeboň opustiti musil a snad se na čas odebral na svůj dvorec a mlýn v Březně u Postoloprt, který mu od r. 1617 s plným dědictvím připadl po rodičích. Ale i odtud měl odejíti pro víru a tak majetek svůj ztratil. Zemřel tedy, neznámo kde. Než jistě nikoli mezi emigranty v cizině, ale v Čechách a snad blízko Postoloprt.
Onu Balbínovu zprávu v Březanově smrti, třeba poněkud zkomolenou, ale blízkou místem i časem, kombinovanou a vyloženou novými doklady a fakty, musíme tedy respektovati z důvodů věcných i formálních. Právě to ostatní jsou jen nedoložené kombinace.
A ještě jedna věc je zajímavá. V Třeboni schází téměř všecka politická korespondence Petra Voka z Rožmberka. Bylo to vykládáno tím, že snad ji odvezl jeho politický Hock s sebou v r. 1612 do Žamberka. Nehledě k obtížím převozu toho, musíme připojiti, že schází též politická korespondence obou Švamberků, kterou Hock odvésti nemohl. I tak docházíme nutně k tomu vysvětlení, že všecka ta korespondence byla úmyslně buď skartována, nebo ukryta. Nápadno je, že r. 1619 a 1620 o Březanovi už neslyšíme, ač v Třeboni ještě byl a působil. Nechtíce, musíme dojíti k mínění, že po převratu, resp. po vzdání se Třeboně jen i trochu závadné skartoval, nebo ukryl, jinak si nelze ani vysvětliti, že všecky politické stopy jsou tak pečlivě zahlazeny. Znovu lze se dotknouti ironie osudu.
Petr Vok z Rožmberka, výborný národohospodář a finančník, podporovatel měst, literatury i umění a především tvůrce slavného archivu a knihovny v Třeboni - a přece mnoho z toho, ač tu byl archiv, zůstalo téměř ukryto, např. jeho politické zásluhy (zejména z let 1608 - 1611), spíš byl pošpiněn. Rovněž tak Březan. Archivář a historik - a zatím on sám, jeho osoba i díla dlouho zůstala jakoby neznáma a ztracena. Zmizela, a často vydrancována. Tannerova historie Šternberků je vlastně z Březanovy práce z r. 1617. Ale od doby, kdy jej Palacký téměř objevil, význam jeho stoupá stále. Historik (co do dějin hospodářských a regestové methody) sklonů téměř moderních, spolutvůrce slavného archivu a knihovny v Třeboni, s nimiž je jeho jméno navždy spjato, muž takových zásluh o literaturu a historii českou je hoden, aby byl probádán jeho život dokonale. A je to též příspěvek ke kapitule o naší minulosti v době před Bílou Horou a zejména po Bílé Hoře: Muž prostý, nikoli politik, a přece významný kulturní pracovník.